Z německé kultury miluju vedle jiného především tři ikonické fenomény. Za prvé je to hnutí BAUHAUS, které pro mě reprezentuje zdravou předválečnou uměleckou avantgardu, která je dodnes svou originalitou tak neskutečně inspirativní. I v současnosti je možné navštívit v německé Desavě historické budovy z dvacátých let 20. století, navržené samotným Walterem Gropiem, a obdivovat neuvěřitelně progresivní myšlení této školy, z které se nakonec stalo zcela kultovní umělecké hnutí. Vřele doporučuji.
Na druhém místě musím pak zmínit hudební skupinu KRAFTWERK, která nám zde může symbolizovat poválečný návrat k tomu pravému ryzímu „němectví“, bez toho aby se to člověk bál napsat. Přestože se na první pohled může zdát, že mezi koncem 2. světové války a první elektronickou deskou Kraftwerk leží příliš dlouhá doba, věřte, že je to naopak velmi zajímavý příběh hledání nové německé hudební identity. Většina této složité poutě vedla přes území zvané krautrock, z kterého nakonec právě Kraftwerk nalezli tak svébytné východisko. Elektronika, syntetizátory, drum machines, roboti, programing. Rovná se GESAMTKUNSTWERK, tedy komplexní dílo. Nejvyšší ideál lidské tvorby. Každý detail je zpracován s ohledem a návazností na celek, vše je součástí jedné myšlenkové rodiny.
Rozepisuji se tu o tomto principu do detailu hlavně z toho důvodu, že třetí ikonický fenomén německé kultury je pro mě BMW, o kterém si vlastně myslím přesně to samé. Komplexní svět sám pro sebe, komplexní produkt. Od detailu k celku, od konceptu ke konečnému zážitku. Kdysi jsem někde četl o automobilech BMW, že se jedná o umělecké díla. Byl jsem tehdy možná ještě teenager, a pamatuji si, jak mi toto prohlášení přišlo nabubřelé a směšné. Vnímal jsem tehdy termín umění neuvěřitelně vážně, a hlavně velmi vymezeně. Čím více jsem ale poznával svět, i umění, tím více se mi jednotlivé pojmy rozšiřovaly a hranice rozostřovaly. Dnes jsem ochotný se pod podobné prohlášení klidně podepsat. Pokud letím krajinou zabalený do neuvěřitelně precizně organizovaného stroje, jehož tvar podléhá dlouhodobé tvarové evoluci, obklopený symbiózou technologií a estetiky, precizní reprodukcí hudby, to vše doplněné o vlastní příběh a vlastní emoce, ano, to sám pro sebe považuji za silný umělecký zážitek. Podobně jako nejlepší scény z divadla, filmu, galerie, nebo koncertu. Kvalitní auta mají kvalitní obsah i formu. Splňují pro mne tedy základní požadavek a předpoklad uměleckého díla.
Přesně tyhle myšlenky mi náhodně lítaly hlavou v průběhu víkendu, který jsem strávil v měkkém náručí BMW 760Li V12. Moje láska k sedmičkám je dlouhodobá, dalo by se asi i říci srdcová, a dnes už vlastně i nezvratná. Moje první, druhé, i třetí auto byla sedmička. E38, E65, F01. Tím jsme postupně stvrzovali naše vzájemné bratrství krví, a pokrevní přísaha je neprolomitelná. Vím, že se k nim budu celý život vracet, tak jako se člověk rád vrací domů. Šáhnout si na něco jako je V12, byť jen na pár dní, je právě proto něco velmi osobního. A přesně tak jsem těch několik dní i prožil. S rodinou, v krajině, na výletech, při projížďkách. Tohle je auto, s kterým je absurdní někam spěchat. Řídí se jako loď, v klidu, ale s pocitem neuvěřitelné síly. Stačí sešlápnout plyn a akcelerace zatlačí člověka do perfektně vytvarované sedačky. Perfektní jízdní vlastnosti, zvuk, detaily, vnitřní systém, koberečky a polštáře, Individual Manufaktur. Uprostřed toho všeho vás přepadne pocit až absurdní dokonalosti. To je ale přece právě koncept tohoto auta, že ano? Dostat to vše, co je možné vtělit do jednoho stroje, až na samotnou hranici výrobních možností. Pro mě osobně se jedná o jeden z nezapomenutelných zážitků. GESAMTKUNSTWERK.
